Slavomír Valečko: Konečně doma

Ve svém pokračování o cestě do Mongolska se vrátím trochu nazpět pro upřesnění některých věcí. První je přílet do Mongolska a přistání. Na evropských letištích bylo zvykem přistání pomocí tzv. "krabičky". Je to manévr, let je při pohledu shora podobný obdélníku – krabičce - s točením vlevo. V Ulanbátaru se dělá tento manévr obráceně a to vpravo. Přeletí se maják (dálná) a okamžitě se točí do směru kolmo k ose dráhy. Letí se 30 vteřin. Otočí se doprava kursem odletu a podle výšky a typu letounu se stanovuje doba další zatáčky. Otočí se dvakrát pravá zatáčka a letoun by se měl nacházet opět v ose dráhy. V průběhu manévru se klesá do stanovené výšky. Zvláštností Ulanbátarského letiště, jak už jsem vzpomínal, je výška 1358 metrů nad mořem, délka 2500 metrů. Druhá zvláštnost je, že úrovně prahů dráhy se liší výškou o 50 metrů. Letiště je tedy značně do kopce. Z pohledu pilota při přistávání na nižší práh se zdá úhel přiblížení velmi strmý. Barometrický výškoměr tedy nejde nastavit tak, aby při přistání ukazoval nulu. Vlastní okamžik přistání jsem už popisoval předešle. Technik, který nás naváděl na stanoviště se ptal, kdo to přistával a kolikrát již na tomto letišti byl. Všichni jsme mu tvrdili, že nikdo a že jsme tu všichni poprvé. Děsně se tomu divil, ale na další nebyl čas. Po nějaké chvíli přijeli celníci, odbavení bylo rychlé a velitel letiště, který nás také uvítal se ptal opět stejnou otázkou. Pochopitelně dostal stejnou odpověď. Divil se tomu také.

Takto vypadalo hlavní náměstí v Ulanbátaru

Odvezli nás do hotelu Ulanbátar. Při vstupu do hotelu nás přivítala "vůně" vařeného skopového. Byli jsme proto rádi, že jsme rychle na pokojích. Spal jsem s Jirkou Růžkem a Luďou Hamouzem. Večer jsme se domluvili, že já s Luďkem Hamouzem pojedeme ráno na letiště se závodníky a vyložíme mašinu. Také jsme potřebovali ošetřit letoun. Ráno jsme vyrazili a už nás tam čekal náklaďák. Vyložily se motorky, ale z technického personálu tam nebyl nikdo. Jelikož to bylo brzy ráno, vrátili jsme se nazpět do hotelu. Při návratu jsme zjistili, že na náměstí je jakési velké shromáždění. Před námi tam byla nějaká česká hudební skupina, která se chtěla podívat na blízký památník. Při cestě autobusem havarovali a tři, nebo čtyři členové kapely zahynuli. Vypadalo to jako státní pohřeb. Zahynulé měla odvést mongolská posádka Il-14 do Prahy a ostatní letěli normální linkou.

Ráno po příchodu na letiště a pohledu na okolí se mi teprve sevřel zadek. Uviděl jsem ze všech stran ty vysoké kopce, tak jsem si teprve uvědomil příčinu dotazů, kdo tam již přistával. My jsme opravdu nad špičkami kopců měli asi 300 metrů. Materiál jsme vyložili, a Luďek Hamouz se začal zajímat, kde je olej, který jsme museli na pravém motoru vyměnit. Pro zajímavost je to přes 100 litrů. Mezitím se dostavil nějaký mongolský kapitán a k našemu překvapení mluvil slušnou češtinou. Vyprávěl, že je inženýr u dopravního pluku, který má čtrnáctky a dělal vojenské školy a zaučení na Il-14 v Praze. Ochotně že nám pomůže, že je všechno zajištěno. Měli jsme jen přerolovat letoun na jiné místo. Domlouvat se s ostatními rusky byl trochu problém a tak inženýr nám vždy vše přetlumočil do češtiny. Přerolovali jsme, dali plechy pod motor a inženýr si vyhrnul rukávy. Nepustil na výměnu oleje žádného vojáka a tak všechny práce dělal s naším technikem. Jenom úklid dělali obyčejní technici.

Po chvíli přišel velitel směny, který nás v noci přijímal a pokládal stejné otázky jako večer. Kdo z nás tam již byl někdy v minulosti. Oni že mají vyzkoušené, že jak ruské, tak mongolské osádky tam musí cvičit několik přistání za dne a normálních podmínek a pak následně při ztížených. Následuje další výcvik v noci. Teprve po výcviku pouští pouze vybrané kapitány v noci na přistání. Už vůbec ne, aby tam někdo přiletěl napoprvé a sednul. Řekli jsme mu, že u nás je vycvičenost osádek taková, že můžeme přistávat kdekoli, pokud nás letiště unese. Rozebírali jsme si to mezi sebou, že něco na tom je, protože hlavně fantastická dohlednost ztěžuje odhad vzdálenosti.

Vzpomínali, že v minulosti tam z Československa přiletěly dvě osádky a přivezly nějakou vakcínu proti moru dobytka a tím prakticky zachránily celou populaci dobytka. Byli za tuto pomoc velice vděční. Ptali jsme se inženýra zdali něco neví, co se děje v naší republice, ale na toto téma vůbec nechtěl mluvit.

Letoun jsme zavřeli a domluvili se, že za tři dny přijdeme udělat předletovou kontrolu.

Po návratu do hotelu jsme se nějaké informace o dění v republice dozvěděli přes čínský rozhlas (nepřátelský Mongolsku), který vysílal rusky, naše vyslanectví a naše lidi, kteří tam pracovali na výstavbě nějaké továrny. Byly to dost zkreslené zprávy. Debatovali jsme mezi sebou jak se dostaneme domů, pokud to nepůjde přes Rusko. Česky mluvící inženýr se nám nabídnul, že přes Čínu by to šlo, že nám zajistí letové mapy a oblasti, kterým se musíme vyhnout z důvodu sledování radarů a kde jsou letiště na kterých bychom mohli přistát.

Takto vypadá většina území Mongolska

Domluvili jsem se s jedním závodníkem, který měl v Mongolsku známou rodinu pracující v koželužných závodech a byl s nimi v kontaktu, že je navštívíme. Vyzvedli si nás na hotelu a šli jsme nakonec k nim do bytu. Pohostili nás a prakticky celý hovor se odehrával o tom, co se děje u nás. My jsme jim vyprávěli jak to vypadalo u nás v průběhu celého jara až do našeho odletu. Jak to vypadalo na Ostravsku a v Praze. Přišli další jejich sousedé a hovor se vlastně opakoval. Ptali jsme se, proč mají pobité plechem domovní dveře a oni nám řekli, že tam byly velké nepokoje, kdy Mongolové vyháněli Číňany, kteří tam pracovali a tak to už zůstalo. Řekli nám, že kdybychom tam museli zůstat, mají pro nás zajištěny tři byty od továrny. Také že pro nás mají zajištěné zimní oblečení, kožichy, kožešinové boty, papachy. Vyhlídky to byly "fantastické". Na druhý den jsem se potkal s jedním z těchto lidí a ten mne zavedl k sobě domů, že pro mě má již připraveno zimní oblečení. Ptal jsem se z čeho budeme žít? To že prý se nemáme starat, že Mongolové se o nás postarají.

Druhý den začal pro motokrosáře trénink. Zúčastňovali jsme se jako diváci. Měl jsem sebou fotoaparát a tak mi zajistili visačku, jako technik. Motorky si naši museli upravit pro vysokou nadmořskou výšku.

Závodnické tábořiště

Další den byl vlastní závod a naši excelovali. Naši obsadili první a druhá místa. To bylo na závodech. Všechno bylo jinak při vyhlašování výsledků. Ani Mongolové ani my jsme nerozuměli, jak to, že jsou naši druzí. Jedině Petr Dobrý byl ve své kategorii první. Toho si ani Rusové nedovolili přesunout na druhé místo. Závodu se zúčastnili Poláci, Mongolové, Rusové a my. Naši dostávali za něco, čemu nikdo nerozuměl, jakési trestné body, aby byli druzí. Nespravedlnost ohodnotili i diváci, kteří při vyhlašování vítězů a předávání cen Rusům mlčeli, kdežto při předání cen našim, Polákům a Mongolům se zvedl ohromný aplaus.

Závod skončil a motorky se hned po závodě umyly a naložily do letounu. Šlo se na hotel. Luboš Dostál byl neustále v kontaktu s vyslanectvím a řekl, že vyslanectví nemá tolik peněz, aby nás drželo stále na hotelu. Jelikož tam bylo hodně našich lidí, kteří tam zaváděli výrobu a byl tam i nějaký vědecký výzkum, že se musíme dohodnou s nimi na ubytování. Horší to bylo již se stravou, protože diety by nám jako osádce nestačily. Vyřešili to naši závodníci, protože oni byli hosty ministerstva národní obrany a tím měli stravu zajištěnou. To jsme my nevěděli, že tím stravu zajišťovali i pro nás. Při jejich pozvání jsem poprvé jedl jehněčí, bezvadně upravené. Petr Dobrý (závodník, kterého znal celý svět), nám nechal zabalit na talíř další stravu, abychom nestrádali. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že před hotelem stojí dva gazy, které jsou nám k dispozici. Pouze tři jsme se odvážili toho využít. Zašli jsme za šoférem a ona to byla Mongolka a uměla rusky. Poprosili jsme, zda by nám ukázala Ulanbátar. Chtěli jsme se podívat, kde zahynuli naši hudebníci. Místo nebylo nic divokého. Stráň asi 20 metrů do kopce. Šofér ale podcenil rychlost a při přeřazování na nižší stupeň se mu to nepovedlo a při neřízeném couvání se převrátil. Ti co vypadli oknem zahynuli, kteří se udrželi v autobuse přežili. Na kopci byl opravdu malý pomníček a krásný výhled do okolí. Zaujalo nás něco zvláštního. Za městem byly v ohradách seřazeny jurty. Ptali jsme se co to je a bylo nám řečeno, že tam se stěhují obyvatelé města, když je horko.

Uprostřed jsou jurty pro letní měsíce

Vzpomněl jsem si také na to, že určitě mají nějaké kláštery, že bychom se tam chtěli podívat. Jeli jsme k jednomu, pak ke druhému, ale oba byly zavřeny. Z venku vypadaly krásně. Uspěli jsme pouze u třetího. Chtěli jsme, aby šla s námi i naše řidička, ale ta to razantně odmítla. Uvnitř jsme byli atrakcí spíše my. Byly to buddhistické kláštery, kolem se točily modlitební válečky a uvnitř na zemi byla dřevěné lehátka, vepředu na obou stranách značně opotřebovaná. Na jednom místě se modlil Mongol. Lehnul se na to lehátko, podepřel se a vstal a znovu si lehl a zase vstal. Šli jsme tam za půl hodiny a on prováděl stále leh a vztyk. Šli jsme dál u uviděli jsme krásnou pagodu se zlatou střechou. Chtěli jsme tam vejít, ale mnich nás zarazil, že to nejde, že je to sídlo představitele kláštera. Ale že nám může ukázat modlitebnu. To jsme souhlasili. Uvnitř seděli v řadách mniši, tak jak se to vidí ve filmech, před sebou misku s mlékem a dokola ve vitrínách Budhové od nejmenšího po největšího. Úplně nás vyděsil nenadálý úder do velkého bubnu.

Budhové se na vás dívají stále

Vrátili jsme se na hotel a tam jsme se dověděli, že přišly zprávy z vyslanectví a ty byly strašné. 800 mrtvých jen na Václavském náměstí, neustálá střelba. V nějaké továrně se postavili na odpor a byli zmasakrováni. Nějaká vojenská jednotka se také postavila na odpor a byla taktéž zmasakrována. Že nějaký ruský letoun kontrarevolucionáři sestřelili. Že se u nás bojuje partyzánským způsobem. Diskutovali jsme o tom dlouho do noci. Shodli jsme se, že asi jsou to přehnané zprávy, že u nás nebyla žádná taková příprava na nějakou revoluci, jako byla nachystána v Maďarsku.

Jeden den jsme měli celá skupina výlet a tak jsme se dostali do kolchozu, ochutnali kumis, ukazovali nám jak umí jezdit na koních. V dálce jsme viděli dvě jurty a tak jsme požádali šoféra zdali by nás tam zavezl. Bylo to pochopitelně pro pastevce nečekané. Ochutnali jsme mléko a všimli jsme si, že nikde nemají vodu. Ptali jsme se a oni nám řekli, že voda je nedaleko, ale oni že ji stejně nepijí. Pijí jen mléko. Pásli ovce, jaky a samozřejmě koně. Jurta byla jednoduše zařízená. Byl tam nízký malovaný nábytek, uprostřed železná kamna a vyvedený komín. Ten procházel otvorem, který se dal zavírat a sloužil zároveň jako okno. Silné deky kolem dokola. Ptali jsme se, jak v zimě, to že se dávají dokola kožešiny a je tam docela teplo. Jen se musí vybrat místo zavčas, než zamrzne zem. Sedělo se na zemi. Ptali jsme se jak je to s doktorem. No že si musí pomoci sami. Když je člověk starý a cítí, že mu není pomoci, vezme si koberec a když je největší mráz, tak se vydá pryč dokud dojde, pak se zabalí do toho koberce a tak zemře. Koberec ztvrdne úplně, aby na něho nemohli vlci. Jinak jsou Mongolové nesmírně odolní. Vyprávěli, když třeba kůň kopne a zlomí člověku žebra, tak se jenom obalí dekou a musí to vydržet. Když zemře, tak měl smůlu. Když jsme šli po městě, ptali jsme se, co to visí takového hnědého z oken. Řekli, že je to maso, které se suší na zimu. Nechtěli jsme tomu věřit, že se nezkazí. Je tam tak suché ovzduší, že se opravdu nezkazí. Je také zajímavé jak nosí mniši pláště, odkryté z jedné strany. Ale na tu stranu co svítí slunce to pěkně hřeje, ale ve stínu je pěkná zima.

Příroda klade tvrdé podmínky k přežití

Večer druhý den byla připravena recepce na zakončení závodu a zúčastnili se jí všichni závodníci. Naši však nepřistoupili ani ke stolu, ani nešli do sálu. Byl to protest proti vstupu, ale zahráli to tak, aby ztížili situaci Mongolům, ale hlavně Rusům, kteří tomu vlastně vládli. Zahráli to tak, že za úspěch vděčí osádce, která je tam dopravila a oni si přejí abychom byli přítomni. Bylo nutno nás sehnat po hotelu. Přišli jsme tam, všichni se po nás dívali, co jsme zač. Měli jsme tam místo pro pět lidí. Následovaly nějaké projevy, stoly se prohýbaly pod jídlem a pitím. To už jsme věděli od místních, že můžeme pít jenom mongolskou vodku z rýže, ale jen s vodou. Od ruské bolí po ránu děsně hlava. Později, když se rozproudila volná debata, se vytvořily hloučky. Mongolové byli tak trochu ustrašení a bavili se sem tam s Rusama. Poláci přišli za námi a když zjistili, že umím polsky, tak se udělal kolem kroužek a hned se omlouvali za vstup. Řekl jsem jim, že znám polskou situaci, že jsem se v Polsku narodil a jako dítě tam žil. Shodli jsme se na tom, že by se několik flašek mongolské vodky sešlo na pozdější dobu. Byl jsem u vrchního pro skleničky a zjistil jsem, že jsou vyrobeny v Československu a nich byl vyleptán mongolský jezdec s lasem. Bohužel se mi podařilo zachránit jen dvě, které mám dodnes. Recepce byla tak "náročná", že jednoho kolegu jsem musel uložit na noc do vany, protože nikde jinde nechtěl spát. Ráno se tomu pochopitelně moc divil. Ještě že si na sebe nepustil vodu.

Za dva dny přišlo, že asi poletíme do Ruska. Tu jsem si vzpomněl na příhodu. Když jsme procházeli městem, že se k nám přidružil jeden stařík, který na nás začal takovou starou češtinou. Řekl nám, že bojoval v roce 1919 jako legionář, byl zajat a za trest poslán do olověných dolů. Odtud utekl, byl sice chycen, prošel několik lágrů, ale nakonec dostal povolení vrátit se do republiky. V dolech se seznámil s jednou mongolkou, odjeli spolu do Mongolska a tam už zůstal. Vykládal nám o podmínkách, jaké tam zažil a říkal nám, že ať nevěříme ruským úřadům ani slovo. To nás "potěšil". Říkali jsme si, že když přiletíme do Irkutska, tak nás tam zatknou. Ráno jsme opravdu odstartovali. Zpáteční cestu letěl Luboš Dostál. Mohl jsem si tak v klidu prohlížet krajinu. Před tím, když jsme se toulali kolem Ulanbátaru, jsme zaregistrovali, že nikde nerostou stromy. Kolem byla jen tráva a kousek od cesty byly v krajině lány horské protěže. Tráva má takové háčky, které vám úplně roztrhají kalhoty a zničí obuv.

Do Irkutska je to z Ulanbátaru asi dvě hodiny. Bajkal byl stejně tmavý, jako když jsme letěli tam. První jsme se dívali, zdali nás nezatknou. Přišli ruští celníci, vrátili nám všechny peníze, co jsme odevzdali, nic neprohlíželi. Náčelní letiště nás opět přesvědčoval, abychom mu prodali naše baky. Dali jsme mu jen kontakt na naši továrnu, ať se obrátí přímo. Pokračovali jsme dál a přespali v Omsku. Stále jsme se nemohli dostat k naší radiostanici, abychom se pomocí telegrafie pokusili spojit s domovem. Ruský telegrafista nás k ní však nepustil. Po přistání v Moskvě nás opustili "medvědi" a my jsme se ptali na velvyslanectví co doma, ale nikdo nic nevěděl. Ubytovali nás na stejném hotelu, ve městě jsme utratili všechny peníze, protože jsme si říkali, že tímto u letectva končíme. Z Moskvy jsme již po vybavení letecké korespondence okamžitě lovili zprávy z domova. Podařilo se nám naladit pouze něco jako Svobodná Evropa, kde hlásili, že je zákaz vycházení a že jsou nepokoje a dochází ke střelbám. Počasí nám přálo a v Kyjevě jsme udělali celní odbavení a natankovali po vrch všechny nádrže, abychom mohli v případě potřeby doletět až do Německa. Ukrajinský mechanik co nám tankoval, tak nadával na poměry, že jsme si říkali, že pokud nás někdo kovaný uslyší, zatknou nás spolu s ním.

Při přeletu nad Košicemi bylo jenom stručné hlášení, podobně i nad Brnem. Nikdo se s námi nechtěl bavit. Chtěli jsme přistát v Mošnově, ale vstoupil do toho ruský hlas, že musíme do Prahy. Jelikož již bylo vidět na zem, poznali jsme že některé majáky o známých frekvencích "hrají", ale nejsou na svých místech podle mapy. Ptali jsme se v Brně, které majáky máme po cestě, bylo nám řečeno, že všechny (což nebyla pravda). Kolem Třebíče jsme vletěli do mraků a dál jsme letěli jen podle přístrojů. Nevěděli jsme jaký je vítr a tak podle času a kurzu, byl předpoklad, že se blížíme k Praze. Měli jsem u Benešova točit na některou stranu, podle toho na kterou dráhu půjdeme na přistání, nikdo však na naše dotazy neodpovídal. Na radiu byla silná korespondence, přitom bylo zřejmé, že to není jenom letecká, ale i pozemních jednotek. Už to došlo tak daleko, že jsme se rozhodli vrátit zpátky do Brna. Vtom se ozval slabý hlas "Točte doprava na kurz 360°, klesejte na výšku 300 metrů". To není žádná velká výška! Otočili jsme a byli jsme stále v mracích. Přesnou polohu jsme neznali. Země nebyla vidět, chtěli jsme tlak na letišti. Něco nám dávali, ale bylo to trochu zmatečné. Nechali jsme si tedy původně nastavený tlak na výškoměrech a při přistání jsme počítali, že budeme mít na výškoměrech přibližnou nadmořskou výšku letiště Ruzyně. Maják nám "hrál", ale zdali je to pravda pro příslušnou dráhu, to jsme nevěděli. Tuto trasu jsem letěl já a chtěl jsem od našeho letovoda polohu, hlavně kde jsou kopce. Ten rezignoval, že prostě neví. Nastala kritická situace, vždyť přece bychom měli točit. Vtom se ozval v tom halasu zoufalý hlas, točte doleva. Asi nás viděli na radaru. Radiokompas pendloval výchylkou na každou stranu asi 20°, vypadalo to jako bychom byli od něho strašně daleko. Letovod se to snažil doladit, ale signál byl velmi slabý. Říkal, že, to přece nemůže být náš maják z dálné, ten mívá tak silný signál, že je příjimatelný přes půl republiky. Povolili nám klesání a tak asi ve 130 metrech podle radiovýškoměru jsme vypadli z mraků. Ten pohled byl nezapomenutelný. Přelétávali jsme lesík a všude kolem bylo plno vojenské techniky. Přímo proti nám se ježily velkorážní kulomety a kanony. Podvědomě jsem zatáhl za berany a byli jsme zpátky v mraku. Hned jsem si uvědomil, že to nemůžu udělat a tak jsme se vrátil na klesání. Vůbec jsme v cárech mraků nepoznávali kde jsme. Měli jsme jen 100 metrů a v tom se objevilo malinko vlevo nějaké světlo. Řekli jsme si, že to bude asi letištní světlomet. Ale kde stojí? Na prahu dráhy, uprostřed? Točil jsem k němu a radiokompas se pomalu ustaloval, seděl i kurz dráhy a za chvíli jsme uviděli dráhu. Vysunuli jsme podvozek, klapky a přistávali. Kolem byly nějaké transportéry. Korespondence byla již lepší a chtěli jsme na starou Ruzyň. Letovod mi hlásí: "Ty transportéry jedou za námi!" Trochu jsem přidal a až k výjezdu jsme to mazali asi stovkou. Díval jsem se kde vlastně zaparkujeme? Na stojánce všude plno letadel. An-12 a další, bez jakéhokoli pořádku. Našli jsme si mezeru a zastavili motory. Transportéry dojely a okamžitě se postavili proti nám. Vystoupili jsme a po chvíli přišel bulharský podplukovník, představil se jako náčelník letiště a začal, co jsme zač. Řekli jsme mu to a že chceme vyložit náklad, doplnit palivo a letět domů. Náklad že nám povolí vyložit, palivem ale nedisponuje. Mošna šel k telefonu a za chvíli přišli naši celníci. Odbavení bylo rychlé. Asi za dvě hodiny přijel náklaďák, vyložili jsme motorky a díly a nyní co bude s námi. Sehnali jsme znovu bulharského velitele a ten nám sdělil, že ruská strana nám nepovolila přelet. Máme si přeparkovat vedle mongolské čtrnáctky (to byla ta, co přivezla rakve s našimi zahynulými hudebníky). Přeparkovali jsme podle pokynů, ale schválně tak, že z toho vznikl pěkný propletenec. Zapečetili jsme letoun a odjeli na ústředí Dukly. První, že pojedeme domů, ale protože byl večer, takže raději přespíme v Praze. Ale kde? Nakonec v hotelu Ústředního domu armády, kde bylo místo. Tak jsme nasedli na tramvaj a jeli tam. Upozornili nás, že po deváté večer je zákaz vycházení, ale ten den již končí. Jak jsem projížděli městem, připadalo mi to jako za války, když Wehrmacht okupoval polská města. Bydlel jsem totiž tenkrát v Lodži a také tam stále jezdila auta, na nich vojáci v přilbách se samopaly připravenými ke střelbě. Rychle jsme se sháněli po jídle. Vedle byla restaurace, ale číšník nás poháněl, že se musí dostal do devíti domů a nechce nic riskovat. Chtěli jsme sice vyrazili do města, ale rychle jsme se vrátili. Hotel byl již zavřený, nikdo nám nechtěl otevřít. Nakonec vrátný otevřel a divil se co jsme venku hledali. Do půlnoci jsme seděli s personálem a diskutovali celou situaci. První starost jsme měli, jak to vypadá doma. Jak rodiny. Já měl mít ženu s dětmi na Slovensku, zdali se dostali domů, nebo kde jsou. V té době byly jen linkové telefony a to měl jen někdo.

Ráno jsme sehnali něco k jídlu a šli se podívat do města. Byli jsme domluveni, že se v 10 hodin sejdeme v Dejvicích na velitelství Dukly. Vlaky sporadicky jezdily a tak jsme přemítali co dál. Při průjezdem města jsme četli různé nápisy, viděli jsme stopy po střelbě na Muzeu. Ani jsme se moc nevyptávali, ať nevypadáme jako blbci. Do Dukly už Mošna svolal závodníky, co byli mimo Prahu. Vysvětlil, že neví co s nimi bude, zdali jim nezabaví auta a benzín. Motorky že jsou dobře schované. Přidělil nám dvě osobní auta, že pojedeme společně se závodníky, kteří byly ze severní Moravy. To nebyla jízda, to byly závody. Konečně jsme byli doma, radost veliká. Hned se vkrádala myšlenka, co bude v práci. Na jedné straně jsme byli ušetřeni těch emocí těsně po vstupu, ale nejistota stále hlodala mysl. Po příchodu na letiště jsem si hned balil věci, protože jsem byl již před odjezdem převelen k první letce. Jelikož byl zákaz létání, chodili jsme na různé brigády do Vítkovic, do Tatry Kopřivnice, do elektrárny. Hned jsem nastoupil plánovanou dovolenou a vrátil jsem se k útvaru až v listopadu. Další činnost na letišti je již zcela jiná kapitola...

Obsah © Svaz letců Příbor, z. s. | Design & grafika © Pavel Šenk