Ivo Kauer: Vzpomínám, vzpomínám...

Poznámky Ivo Kauera, technika Il-14, palubního technika L-410 a vrtulníků Mi-17

Abych si zchladil hlavu a uklidnil nervy, odjel jsem v druhé polovině července 1992 na dovolenou s dospívajícím synem do Itálie (motivoval mne Roman Bencalík). Konečně něco jiného než Bulharsko. Benátky, Rimini, San Marino, Ancona - nádhera, počasí vyšlo, byli jsme oba v sedmém nebi, pracovní problémy šly samozřejmě stranou, cestou tam byla pauza v Mikulově a já si říkal - tady bych chtěl jednou bydlet... Při dovádění v moři a na pláži mi v hlavě dozrával plán, tentokrát osobní, soukromý, ke kterému jsem potřeboval spoustu času a volna... Po návratu z vydařené dovolené jsme s Míčkem a Bencalíkem ve stroji 0802 prováděli výsadky kamarádů při povinných ročních seskocích (do 35 let věku), po nich přišly lety v zóně a okruhy. (Při nočních nácvicích okruhů jsme byli v tisku nazváni místním obyvatelstvem "nočními teroristy", to když Standa Ambrož a spol. naháněli chybějící letové hodiny v noci.) Nějak náhodou tentokrát Mičuda a Bencoš zamířili do zóny směr Ostrava - Frýdek-Místek. V zóně se např. nacvičuje přistání do neznámého terénu apod. - tady bylo nutno hlídat dráty vysokého napětí, kterých je tam spousta. A ještě větší náhodou uprostřed zóny "můj" Vratimov!! Tak to Vratimov ještě nezažil - přímo rozlučkový let snad v 10 metrech nad sídlištěm a domem, kde na balkoně stála celá rodina i s dětmi, pak přes základní školu a tenisové kurty, plné koupaliště překvapených lidí a otočkou kolem fotbalového stadionu, kde právě probíhal turnaj a začínal karneval - lidé mávali, netušili, že je to poprvé a naposled. Po návratu jsem chtěl kluky piloty obejmout, nestačil jsem děkovat a myslím, že jsme to pak i dobře zapili. Pokud to budete ještě po tolika letech číst: hoši, ještě jednou díky, byli jste super!!!

Můj poslední let byl s Romanem Bencalíkem a Jarou Cvalingou ve vrtulníku 0818 při výsadcích na letišti v Chrudimi 20. srpna 1992. Roman se mě zeptal při dlouhém čekání na paragány, o čem přemýšlím - jen jsem odpověděl: "Končím, už na to nemám nervy...". Pár dní předtím jsem se s mým velitelem roje Adamovem proletěl An-26 do Prahy přesvědčit na příslušný úřad, zda podmínky odchodu do zálohy platí - a bylo rozhodnuto. K odchodu do zálohy jsme se rozhodli oba a před návratem u piva v dobré pražské hospůdce při čtení mé osobní dokumentace kroutil hlavou nad poznámkami velitele armády někde kolem r. 1979: "Ať se uklidní!, nebo ho nechám zavřít, až zčerná!!". Říká: "Co jsi byl vlastně zač?" - "Jo hochu, to je historie, teď už to je jedno". Zasmáli jsme se a odletěli domů... S žádostí o odchod do zálohy jsem zašel přímo za velitelem dopravního pluku Láďou Peštou. Přijal mne v domnění, že nesu žádost na An-26, když vrtulníky v Mošnově brzy končí - poděkoval jsem a ještě požádal, zda mohu být po zbylou dobu štábní pracovník, létat už nechci. Chápal mne, svolil a já získal spousty času pro sebe... Do zálohy jsem odešel 30. listopadu 1992, letka vrtulníků už byla měsíc fuč!!

Poznámka: Nebyl bych to já, aby mi i ten odchod do zálohy někdo neztížil. V té době byl ministrem obrany p. Andrejčák, a jak jsem již vzpomínal, probíhalo všeobecné škrcení rozfofrovaného armádního rozpočtu. Nic jiného jej nenapadlo, než snížit plat palubním technikům - na piloty a techniky samozřejmě nenašel odvahu. Tak to se mi teď vůbec do krámu nehodilo - a okamžitě jsem na něj podal žalobu! Lidi kolem mne se chytali za hlavy, co jsem si to dovolil! A světe div se! - za měsíc byly platy zpět v původní výši! To bylo slávy, jeden večer jsem nemusel vůbec platit...

Můj život u vojenského letectva začal v r. 1972 na východě tehdejšího Československa (Prešov-Košice) a za 20 let končil prakticky tamtéž při ostraze státních hranic rozpadajícího se státu v r. 1992. Kruh se symbolicky uzavřel. Lidé v mém okolí, i nejbližší, se neustále divili, že končím. Za necelý rok už neexistoval dopravní pluk! Došlo na mé varování - ten, kdo si myslel, že si Pražáci nechají zrušit kbelskou dopravku a Mošnov zůstane, buď neznal lidské myšlení a nebo byl naivní, jak se to v takových historických okamžicích dělá - otočí se cedulky a jede se dál! (Předtím se odstraní konkurence. Podívejte se na to ještě dnes, kudy chodím, tudy zvracím...) Chápal jsem lidi, kterým chybělo pár let, někteří si říkali každý rok dobrý - já se rozhodl ihned a dodnes toho nelituji. 20 let stačilo, tušil jsem, co bude následovat - nečinnost, levá ruka nevěděla, co dělá pravá, ministři se střídají jako ponožky, jeden tomu prd rozumí jako ten další, málo letových hodin, což vede ke katastrofám, stěhování z místa na místo, nejasná koncepce a to už nemluvím o tom nejhorším, na co zatím nejsou důkazy a všichni vědí, o čem hovořím. Následující roky po rozpadu státu mé tušení jenom potvrdily. A dnes? (Rusnok: "Ty vole, zemřel Mandela, kdo mi tu cestu zaplatí?", Picek: "Já ty vole, co se bojíš!"). Rusnok - svého času ekonomický poradce, který spolu s Janotou a Kalouskem nejen mě obrali o 15%, aby vzápětí sami sobě přidali. Toto přesně je český národ a jejich elita. Navíc já jsem k Mošnovu po všech počátečních potížích přirostl, pocházím z tohoto kraje. A to nejdůležitější - na konci světa, v Javorníku, čekal nadějný třináctiletý fotbalista... 8 let nebylo dne, hodiny abych na něj nemyslel. Téměř každých 14 dní 300 km vlakem, autobusy, noclehy v Jesenických hotelích, v kempu. Jízdní řády jsem znal zpaměti... Proto jsem na konci potřeboval čas - a po pár měsících... v únoru 1993 už hrál ve Vítkovicích žákovskou ligu, chodil do sportovní třídy v Hrabůvce a bydlel u babičky a dědy ve Vratimově. Ale to už je jiná historie...

Vzpomínám, vzpomínám
 

Na první rolování v letounu Il-14, kdy při bojovém poplachu a přejezdu na druhou stranu letiště jsem jako technik hrdě sednul na místo radisty a Láďovi Peštovi hlídal pravou stranu, až to odnesl dřevěný sloup a okrajový oblouk křídla - "Ivoši, kam čumíš?!" Než přijel Procházka, byl oblouk díky kamarádům opraven, Láďa pak něco poslal... (Lituji, že nemám žádná fota s Il-14 - v té době byl přísný zákaz, i když vyvolení samozřejmě fotografie mají.)

Na rok 1981 a události v Polsku, když už snad 20 strojů v upravené sanitní verzi bylo nahozených a za ohromného rachotu začalo pojíždět, až z toho běhal mráz po zádech. Na poslední chvíli STOP, zabalit a hotovost doma.

Na akci "L" v Piešťanech, kde mi libyjský letovod po flámu poblil celý trup letounu - mjr. Halčín mě hned po přistání upozornil a mladý Kaddaffí kmital se zaolejovaným kbelíkem pro vodu jak divý a čistil a čistil... tato akce trvala snad půl roku, možná déle. Jako technici jsme si ji užívali po odletu osádek na celý den.

Na letiště Slatina v Brně (dnes obrovská průmyslový zóna), kam mě vyslal pplk. Procházka na dva měsíce s Il-14 a já hodně při generální opravě pochopil. Těsně přede mnou provedli tříměsíční opravu zbytečně, ale i to se bohužel u letectva stává, hlavně že všichni ve zdraví přežili (nevydařený vzlet ve vysoké trávě). Dlouho tam stál památník s pokroucenými listy vrtulí... událost někdy kolem r. 1980.

Na p.t. Mikina Krivosudského, když už jsem mu jako p.t. na L-410 pomáhal v Praze po operaci nastupovat a on říkal: "Ivo, nekuř, nekuř..." pořád kouřím.

Teď něco veselejšího. Vývoz do lázní Jeseník r. 1985, sestava Kauer, Ruda Klíma, Roman Petrůj a posledního v autě jsem už zapomněl. Řidič Ruda a všichni ostatní v domnění, že jedu poprvé a lázně a okolí neznám. Nechal jsem je při tom (kdyby tak věděli - od malička s bráchou a otcem u strejdy policajta, rošťárny s bratrancema, Bobrovník, hory... teta nestačila vařit). Po první známé pauze před Krnovem jsem oznámil, že ještě jedna pauza čeká v Hynčicích, překvapeně se na mne podívali a souhlasili. Do lázní jsme dorazili místo na oběd až na večeři, bylo to ještě za Sedláčka a bylo to, jak dále popíšu, bolestivé... Roman měl přezdívku Ruman a neumí R, takže Luman, v oděvu lázeňského šviháka, s kufrem na kolečkách opatrně vystoupil z auta přímo před recepcí. "Doblý den, mladá paní. Nic se neděje, tlošku jsme se zpozdili, to budé doblé. Jé, to je kulva papílů, co s tím budu dělat." - a po schodech dolů mu spadl kufr a papíry se ve větru rozlítly. No paráda - a dole v budově usnul! Za námi se ozvalo: "Tady bude někdo vyhozen z ráje!!!"... Druhý den u snídaně jsme zalezli k poslednímu stolu u zdi. Přišel šéf: "Klid, posaďte se!" a jeho první věta byla: "Dobrý den, takový příjezd na rehabilitaci si ještě nikdo nedovolil, nebudu jmenovat, celý stůl u zdi se bude okamžitě po snídani hlásit u mne v kanceláři!". Čekal jsem vyhazov. Po omluvě nám oznámil: "Máte štěstí, že právě probíhá oprava potrubí před zotavovnou, okamžitě se tam hlaste na výkopové práce minimálně na 3 dny". Vyfasovali jsme krumpáče, lopaty, nejvíc to odnesl Luman - při špatném svědomí rychle zaujal pracovní pozici, ale nahoře! A tak musel kopat nejhlouběji. Výkop šel z kopce! Po 3 dnech tvrdé práce Luman říká v restauraci: "Pane vlchní, doneste toho luma v litlovce! Ať se tolik nenachodíte!"... to už jsme si dávali pozor na příchody a dokonce nám šéf občas dovolil pozdější příchod...

Vzpomínám na zkušeného pilota a matadora Karla Rosívku, který mi rok předtím v lázních ráno říká: "Kam jdeš Kauere, pro noviny? Tak pojď se mnou do hangáru nakupovat". A za tlustým lanem a plentou na konci obchodu jsme si dali frťana rumu! To bylo probuzení do života! (hangár později vyhořel). Za pár dní stojí ráno v neděli Karel Rosívka na autobusové zastávce a na můj dotaz, kam jede, říká: "Do kostela, Kauere, to nevíš, že je neděle?". No, tak to jsem nevěděl, že jsou i věřící piloti v té době, mumlal jsem si a jel do města taky něco vyřídit. Za chvíli jsem se vracel a že si dám v restauraci Morava kafe - tam už veselá společnost pilotů a ptali se mne se smíchem, zdali jdu taky z kostela? Skočil jsem mu na lep, no jo, elév v lázních.

Na setkání dvou Josefů Sedláčků v hotelu Slovan (shoda jmen - šéf lázní a náš náčelník štábu pluku), bylo 19. března a na můj popud jsme oběma poslali přes servírku od stolu naproti blahopřejný pohled ke svátku a jednu rundu! Se smíchem to brali...

Na oblíbené procházky lesem do ještě oblíbenější hospůdky k jeskyním na Pomezí nebo z kempu kolem potoku do Lipové. Když mne uviděl číšník ve známé restauraci: "Á, Ivoš, česnekačka a pivo, kde máš fotbalistu?". Taky měl syna fotbalistu... Jo, byla a je to krása - Jeseníky krásné, Jeseníky mé - až jsem se přejeseníkoval. Obdivuji lidi, kteří tam jezdili 35 a více let, a ještě jezdí jednou ročně na srazy! Tomu říkám věrnost a láska.

Nakonec ještě trochu pracovně. Na začátku jsem vzpomínal na psychology a psychiatry. Při prvním vyšetření na létající funkci základní prohlídka, přísná, náročné písemné testy na čas a osobní pohovor. V r. 1983, při mém prvním pokusu, jsem u tehdejšího šéfa tohoto oddělení, dr. Turčeka, skončil. Testy jsem udělal, ale ten osobní pohovor - hrůza. Čekal jsem pak na něj půl dne. "Zdůvodňovat vám to nebudu!" řekl a odcházel. Předtím jsem měl dojem při poslechu jeho rozhovoru s kolegou doktorem na chodbě, jestli toho psychologa nepotřebuje někdo jiný... Z Prahy jsem odjížděl až večerním vlakem a doma jsem druhý den napsal dopis na místa nejvyšší. A ejhle, dr. Turček byl přeřazen a povýšen a já za rok tentokrát celým vyšetřením hladce prošel... No, co dodat... asi tím, že od dětství jsem si musel vše vybojovat sám, neměl jsem rád protekční děti, takové ty zeťáčky, synáčky apod. Ať už to bylo v kosmonautice nebo letectví. A na velitelských funkcích ještě horší - vynucené, umělé autority, neodborníci. Z přirozených autorit jsem měl respekt, z těch umělých ani ťuk - a taky to hned vycítili (a já pocítil). Se svým postavením se museli vyrovnat oni sami, já ne. Opakem byl třeba Olda Pelčák - vynikající chlap a člověk (poseděli jsme kolem r. 1988 po běžkařském závodě v Krkonoších). Já ale spíše mluvím o Mošnovu v letech 1976-1992. Taky politruky - ty měl rád málokdo, taktéž se s tím dobrovolně museli vyrovnat sami, často to byl předkrok k velitelské funkci. Byly výjimky, ale člověk si musel dávat pozor, měli prsty ve všem. Člověk svobodomyslný měl s nimi problém. Jednou se mi snažil Výrostek nařídit nemoc, jelikož se blížily prověrky a přezkoušení z marxisticko-leninské přípravy - odmítl jsem. Po revoluci jsem jej potkal "u Bábinky" v Jeseníku jako důchodce, od baru mu připil na zdraví - ani neodpověděl. Neslušné...

U letectva je nejdůležitější bezpečnost, důvěra, parta, kamarádi. Jednou jsme si s partou kolegů p.t. odskočili po zrušeném nočním létání (L-410) v červenci 1989 na frenštátskou kolibu - já nepil - ráno jsem šel na let, ale málo spal - přijeli jsme cca ve 2 ráno, takykolegové slíbili, že mě někdo z nich po obědě vystřídá - sliby, chyby - s vyspalými piloty Svobodou a Mikušem jsem nalítal bezmála 8 h!! Tehdy jsem si myslel, že mě trefí šlak. Vedro, nevyspalost, žízeň, turbulence - a osobní denní rekord. To moc kamarádské nebylo, ale minimálně u dvou mě to nepřekvapilo... O pár měsíců později to byl rozdíl jako nebe a zem.

Vzpomínám také na tragicky zahynulé kamarády: M. Dvořák - spolužák z VSOŠL, L. Tomáš - pilot Turboletu, J. Kosař - stíhač a spolužák, P. Lieskovský - pilot Turboletu, V. Valášek - stíhač a L. Madarasz - pilot Mi-17.

Na závěr příjemnější zážitek z vrtulníků Mi-17. Před rozlučkovým letem nad Vratimovem vystoupali se mnou Bencoš a Mičuda po výsadcích do výšky 4500 m, abych si zapamatoval, jak je země z výšky kulatá. Chlapci nějak bledli, já si chtěl zapálit cigáro a ono nechtělo hořet - pěkné rozloučení. Ještě jednou díky, chlapci - byli jste skvělí!!! Dalo by se vzpomínat dál a dál: vyhlídkový let nad Prahou s Pepou Szobim na L-410 při přeletu Kbely - Ruzyně, to samé s Honzou Špačkem a letounem plným nejvyšších funkcionářů, změny letových plánů za letu, výlety do Polska s Valečkem a Kochanem, do NDR (jediné mé zahraniční lety) zase se Špágrem...

Jelikož jsem milovníkem přírody, tak poslední vzpomínka: let z Prahy do Českých Budějovic vrtulníkem Mi-17 a velitelem osádky Jirkou Brothánkem proti toku Vltavy a kaskádám v 50 m! Nádhera, co příroda a člověk dokázali (jen nesmí přijít stoletá voda). A to je konec mých vzpomínek na vojenské dopravní letectvo v letech 1976-1992 a letiště Mošnov. Jak napsala jednou milenka v tomto období kamarádovi: DÍKY, BYLO TO CELKEM FA IN !!!

p.t. Ivo Kauer v.v.

leden 2014

Nalétal ... 1550,35 hod. Z toho den npp 946,15 hod., den zpp 315,10 hod., noc npp 177,05 hod., noc zpp 112,05 hod., v mracích celkem celkem 400,25 hod.

L-410T ... 1078 hod.

Mi-17 ... 472 hod.

3022 letů (taktéž přistání)!

Absolvent 8 povinných cvičných seskoků (800 m) z Mi-4, Il-14, L-410, Mi-17.

Diplom - čestný titul VZDUŠNÝ ĎÁBEL, podepsán leteckým esem Josefem Szobim a paragánským esem, československým reprezentantem v parašutismu Jiřím Studeným (za odvahu a minimálně 5 doskoků přesně na betonovou vzletovou a přistávací dráhu a ne na kříž v trávě minimálně 100 m daleko...)

Odpracoval na zemi: cca 25000 hodin při přípravách letecké techniky k letu jako technik letounu a technik roje: ve vedru, mrazu, plískanicích, větru, sněhu, ve dne i noci - a hlavně vše ve zdraví přežil!

Zbylý čas prochodil po horách - držitel odznaku Severomoravské vrcholy 1986, Jeseníky-Beskydy, chybějící vrcholy doplněny razítky restauračních zařízení, barů, hotelů apod. - Slovan, Vinopa, Koliba, Bobrovník, Kemp, Na Pomezí, Lipová atd. (taktéž nádražních restaurací, včetně Javorníku u Jeseníku).

pozn.: Podobnost jmen v mých vzpomínkách na letiště Mošnov je čistě náhodná!

Obsah © Svaz letců Příbor, z. s. | Design & grafika © Pavel Šenk