Standa Trubák: Elementárka

Konečně tu blbárnu máme za sebou. Blbárnou myslím přípravku v Dolnom Kubíně na Slovensku. Přípravka trvala od 15. října 1951 do konce června 1952. Těch poplachů, klencáků, dobývání kót a pořadové přípravy jsme měli už plné zuby. Někteří to nevydrželi a skončili, někteří měli zdravotní problémy a někteří skončili z kádrových důvodů. My všichni, co jsme to šťastně přežili, jsme začali konečně s leteckým výcvikem od 1. července 1952 v elementárkách v Olomouci, Prešově, Prostějově a holky – pilotky -  v Klecanech.

Jedině naše 3. četa byla z Dolného Kubína jako jediná přeřazena na Slovensko na letiště Poprad. Po té blbárně v přípravce jsme si tu připadali jako v ráji. Dosud jsme byli zvyklí na strohé kasárenské zdi a tady na letišti Poprad to bylo něco úplně jiného! Žádná kasárna, žádný plot, žádná strážní služba. Jen jedna větší budova v civilní správě a hned u ní velké travnaté letiště a za ní mohutné panorama Tater.

Po příjezdu jsme byli seznámeni se svým velitelem letky npor. Savkem, jeho zástupcem por. Spurným a ostatními leteckými instruktory, kteří většinou byli o rok starší, než my žáci. Po nástupu letky bylo provedeno začlenění do organických rojů a skupin. Já jsem byl zařazen do skupiny por. Jirky Kesly, společně s Janem Tomášem, Viliamem Tužinským, Jardou Taxem a Edou Tomanem.

Znovu jsme začali na učebně šprtat. Museli jsme se seznámit s technickou částí letounu C-106, řešením zvláštních případů za letu, systémem létání a jeho předpisy, s letištním prostorem, jeho překážkami, nouzovými plochami a také charakteristickým klimatem Tater. Bylo toho dost. Nakonec naše snažení bylo zakončeno úspěšně zkouškami. Potom se uskutečnila první předběžná příprava na první seznamovací let.

Byl příjemný letní den, panorama Tater se zdálo téměř na dosah, jejich vrcholky ostře kontrastovaly s azurovou modří oblohy. Po prvních obláčcích, které by jako čepice usedaly na nejvyšší vrcholky, nebylo ani památky. Mezi námi žáky panovala nervozita, která se ještě stupňovala s prvními motorovými zkouškami techniků.

Na první motorový let jsem startoval s instruktorem Jirkou Keslem, výborným pilotem a pohodovým člověkem. Měli jsme štěstí, že jsme byli přiděleni k tomuto usměvavému instruktorovi. Letoun C-106 má sedadla uspořádaná vedle sebe, žák seděl vlevo a instruktor vpravo. Startér zvedl bílý praporek a tím jsme dostali povolení odstartovat.

Start provedl instruktor a já jsem pozorně sledoval všechny jeho pohyby a reakce letounu. Ucítil jsem na pedálech jak instruktor zachytává směr, jak rychle nabíráme výšku a jak se nám země vzdaluje. I když jsem prodělal základní výcvik bezmotorového létání v Medlánkách na větroních "Gleiter – Honzík", "Bejbina", "Jeřáb" a "Krajánek" a přestože jsem se na zem už díval z ptačí perspektivy, moje první dojmy z letounu C-106 byly značně odlišné. Především všechno rychle utíkalo. Nestačil jsem sledovat pořádně výšku, rychlost, horizont, základní přístroje pilota při letu. V zóně se mnou provedl instruktor několik obratů akrobacie, otáčky vlevo i vpravo, zvrat, přemet, překrut a vývrtkami jsme zakončili. A než jsem se vzpamatoval šli jsme na přistání. Ani nevím jak jsme dosedli a po vystoupení z letounu jsem si sedl ve "čtverci" (prostor pro zdržování žáků) a přemýšlel jsem o tom, co jsem právě zažil. Jak to ten Jirka Kesl mohl všechno stihnout mi nebylo jasné. Ale postupně jsem zjišťoval, že to nebylo jasné ani ostatním žákům. Debaty mezi námi byly vzrušené, vysvětlovali jsme si své pocity a své obavy ze zvládnutí pilotáže.

Ale na dlouhé úvahy nebyl čas. Nastaly vývozy po okruhu a brzy příprava na první samostatný let. Po patnácti vývozních okruzích jsem byl uznán, že mohu vyletět na první samostatný let bez instruktora. O tom se musel přesvědčit velitel letky, který ke mně přisedl do letounu, neřekl ani slovo, ukurtoval se a složil ruce do klína. Byl jsem celkem klidný, i když vzrušení ve mně narůstalo. Zaroloval jsem na startovací dráhu a po povolení ke startu jsem začal plynule přidávat plyn, tak jak jsem byl zvyklý s instruktorem. Okruh jsem provedl tak, jak jsem ho měl zažitý, druhý okruh byl z defilé (opakování okruhu těsně před přistáním) a třetí okruh jsem provedl s plynulým přistáním u "T". Po opuštění přistávacího pásma jsem zastavil u "čtverce".

"Bylo to dobré, teď si udělej tři samostatné okruhy a dělej všechno tak jako se mnou", řekl velitel, odkurtoval se a vystoupil z letounu.

„UFF“ zaplavila mne radost, kterou jsem v zápětí potlačil a soustředil se na důležité úkony a pojíždění na start. Pořád jsem si uvědomoval, že jsem v letounu už sám a nesmím udělat žádný kopanec. V klidu jsem odstartoval a při stoupání se docela uklidnil. Provedl jsem předpisový okruh a přistání, které bylo všemi sledováno a měkce jsem přistál u "téčka". I ostatní dva okruhy se mi podařily podobně, takže po vypnutí motoru následovaly gratulace o pořádný hobl. Následující dny probíhaly intenzivním výcvikem, procvičoval jsem lety po okruhu a začal s akrobacií v zóně.

Takto vypadal výcvik pilotů, který se ničím nelišil od výcviku pěšáků. Někdy legrace, někdy vyčerpání. Cvočky na podrážkách bot musely být při večerní prohlídce bez bláta, uniformy a pušky vyčištěné.

Mezi tím se připravoval letecký den na letišti Poprad, který pořádal místní aeroklub. Účast vojenských pilotů byla zakázána. Aeroklubáci se snažili, ale s technikou, kterou měli, nemohli nic pořádného předvést. Měli většinou jen bezmotorové letouny a z motorových starý dvouplošník C-104. A právě na ten si dělali zálusk dva vojenští piloti – velitel roje poručík Pastyřík a již nelétající tělovýchovný náčelník poručík Rojko. Ten před 4 roky C-104 létal, ale od té doby měl zákaz létání. Pastyřík byl výtečným pilotem na C-106, ale C-104 nikdy nelétal. Tito dva nadšenci měli na leteckém dnu přítomny své snoubenky a tak se chtěli předvést. Bez jakékoliv přípravy sedli do letounu C-104 a před několikatisícovou návštěvou odstartovali a hned provedli francouzskou glizádu. Letoun je nízko nad zemí nakloněn doprava a přitom letí stále rovně. Zde musí být velmi dobrá souhra kormidel nožního řízení s náklonem, křidélky. To se jim velice podařilo, všem se to líbilo a celé letiště tleskalo.

Pokračovali ve stometrové výšce směrem ke Svitu. Zde nabrali směr na průlet přes letiště a přesně nad ním se otočili na záda. Chvíli letěli na zádech, potom se letoun jakoby zavrtěl a přepadl do vývrtky na zádech. Piloti vývrtku ještě stačili srovnat, ale na její vybrání už měli malou výšku. Letoun narazil do země mezi rychle uskakující diváky. Motor se zabořil do země, křídla na několika místech praskla a obě kabiny se smrštily. Ještě těsně před nárazem bylo vidět, že zadní pilot Pastyřík se vytahuje z kabiny, ale připoutávací popruhy mu v tom bránily.

Snad jen vteřinu zavládlo ticho. Potom nastal zmatek. Někteří, ti nejbližší, utíkali pryč od letounu, který dopadl jen několik metrů od nich, druzí se zase tlačili k letounu. Od budovy běžel zástupce velitele letky se skupinou učitelů a lékařem. V běhu křičeli na žáky ať udělají kolem letounu kruh, vytlačí lidi a nikoho do tohoto prostoru nepouštějí. Mezi tím se podařilo oba piloty z kabiny vytáhnout. Přední pilot poručík Rojko byl mrtev, druhý pilot poručík Pastyřík ještě jevil slabé známky života. Byl ihned naložen do sanitky a odvážen do nemocnice v Popradu. Cesta to byla ale marná. Několik metrů za letištěm Pastyřík skonal.

Tak smutně skončil letecký den v Popradě. Někteří hned pospíchali domů, někteří zůstávali, vytvářeli hloučky, znovu si připomínali poslední chvíle života obou mladých pilotů. My žáci jsme se shromáždili před budovou, tiší, vyplašení a vzrušeně sledovali hovory svých učitelů. Z tohoto smutečního rozjímání nás vyrušil hlas zástupce velitele letky, který nám nařídil ať se odebereme na učebnu a tam vyčkáme dalšího dění. Na učebně vládla chmurná nálada, na vlastní oči docela zblízka, jsme viděli smrt našich starších kamarádů. Působilo to na nás dosti stresově a do našich duší se začal vkrádat neurčitý strach.

I to počasí jakoby reagovalo na tuto smutnou tragédii. Slunce se začalo sklánět k Liptovské Maguře, když se přes jeho paprsky přehnaly první šedé mráčky. Trochu se zvedl vítr a celá obloha jakoby se zakabonila. "Co jste to zase provedli? Není vám líto dvou mladých životů?" Také samotné velehory se schovaly pod šedý závoj, jakoby se styděly za to, co právě viděly. Celé odpoledne se vypínaly ve své nahotě, byly hrdé, že i ony patří k popradskému letišti a najednou se nechtějí hlásit. "Ne, ne, my s tím nemáme nic společného. Máme co dělat samy se sebou, abychom ochránily všechny ty, co k nám přichází na návštěvu." A že to myslí vážně, oblékly se do šedého kabátce. Obloha se kabonila čím dál víc, první její slzy začaly dopadat na místa, která byla svědkem životní tragédie.

S prvními kapkami deště přistál velitel pluku major Vesperín z Prešova. Několik minut za ním přistál dopravní letoun z Prahy a letecká komise začala vyšetřovat katastrofu.

Mezi prvními jsme byli postiženi my žáci společně se svými učiteli. "POPLÁÁÁCH! POPLÁÁCH!" zaznělo budovou a hned jsme se řadili do nástupového útvaru před budovou. Dostali jsme příkaz provádět přískoky s plazením v mokré trávě za stálého deště přes celé letiště až k nejbližší vesnici na západní straně letiště.

Po chvíli jsme byli celí mokří. Voda pod námi, shora na nás padala voda, jako bychom plavali v rybníce. A hned nastalo tiché reptání. "Copak my za to můžeme? My jsme to zavinili? Zač nás trestají? Vždyť to škaredě odstůněme!" Reptání stále zesilovalo a pomalu vytlačovalo bol v duši. Jestli právě to bylo záměrem, tak se to plně vydařilo. Na ubikaci jsme se vrátili jako čerstvě vykoupané žáby a hned jsme začali se suchou očistou. V kuchyni už byl navařen velký hrnec čaje a všude se topilo. Kupodivu nikdo neonemocněl a mokré klencáky z nás vypudily strach a stres. Tři dny se nelétalo, nastoupila pořadová příprava, upevňování kázně, opětovné šprtání na učebně a znovu přezkoušení z odborných předmětů.

Všichni žáci už létali sólově, kromě dvou, kteří to nezvládli. Nutno ale podotknout, že zase zvládli výborně jinou profesi v civilu včetně vysoké školy. My ostatní jsme pokračovali intenzivně ve výcviku.

Jednoho dne jsem letěl s kamarádem Viliamem jako "pytel" do zóny k procvičování akrobacie. "Pytel" byl žák, který druhému žákovi dělal společnost při letu a byl tam jen jako obyčejný pasažér.

Vilo přiletěl do zóny a začal ostrými zatáčkami. Já jsem si vzpomněl, že mám u sebe svačinu v papírovém pytlíku, salám se dvěma houskami. Před startem jsem si svačinu dal mezi sedačky, abych ji měl v zóně po ruce. Ale během stoupání se sáček posunul dozadu do trupu mezi lanka řízení.

Tak jsem se odkurtoval a vydal se za sáčkem. Vilovi jsem oznámil, že si lezu pro svačinu, tak ať lítá pěkně vodorovně. Ale Vilo ne. Když už jsem měl sáček se svačinou téměř na dosah, prudká síla se mnou mrštila mezi sedačky a my jsme byli v prudké klesavé zatáčce. Zoufale jsem se držel sedaček a řval na Vila co blbne. Ten mi ale s úsměvem na rtech sděloval, že před námi je mohutný černý mrak. Let opět zklidnil a tak jsem se opět vydal do trupu za svačinou, ale ta nikde. Přešel do prudkého klesání a najednou se sáček objevil mezi nožním řízením. Tak jsem se znovu odkurtoval a schoulil se dopředu pod přístrojovou desku.

Prudká síla mne opět začala tlačit mezi pedály nožního řízení, to Vilo dělal úhybný manévr - vyhnutí se dalšímu mraku. Sáček mi podjel pod tělem a zmizel kamsi dozadu. Těžkopádně jsem se vyhrabal opět do sedačky a začal prachsprostě Vilovi nadávat. Nabyl jsem přesvědčení, že mi to dělá schválně, aby se pobavil. Když ale uviděl můj naštvaný a hladový výraz, nabídl se, ať převezmu řízení a že on se vydá za pytlíkem a vlastnoručně mi ho najde.

Rád jsem tak učinil. Vilo se odkurtoval a začal hledat svačinu. Sáček objevil vzadu v trupu a hned se vydal na jeho lov. Počkal jsem, až už měl sáček pevně v ruce a pak jsem potlačil. Na toboganu by Vilo nesjel rychleji, něž jak bleskově zahučel teď on mezi sedačky. Milé kamarádské výrazy opepřené navíc "chumaji, pitomci a debily" teď létaly pro změnu z jeho úst. S úsměvem na rtech jsem mu vysvětlil, že tam byl mrak.

To už ale byl čas opustit zónu a letět na přistání. Stačil jsem pro jistotu honem svačinu sníst. Po přistání jsme vždy museli jít za svým instruktorem a hlásit mu přistání s popisem toho, co jsme prováděli. Tak i Vilo zahlásil přistání a na dotaz instruktora jak se mu dařilo v zóně začal barvitě líčit ostré zatáčky, výkruty, přemety, překruty, souvraty, že jsem se musel otočit a smát se na plné kolo při představě nahánění sáčku se svačinou po kabině. Instruktor zapochyboval o Vilových pilotních dovednostech a prohlásil, že na příští let půjdou spolu.

Ještě si vzpomínám na další let jako "pytel". To jsem letěl s Jardou do zóny nad letištěm k procvičování akrobacie. Jarda byl znám tím, že mu nešly výkruty. Proto mu instruktor přidělil zónu nad letištěm, aby ho měl na očích. I když se mi nechtělo, Jarda mne uprosil, ať s ním letím, že bude klidnější. Jardu jsem měl rád, byli jsme spolu ve skupině a byl to výborný kamarád, jenom to létání mu šlo těžce.

Odstartovali jsme a já se pohodlně uvelebil v sedačce. Jarda začal nad středem letiště ostrou zatáčkou doleva, potom doprava a pak mne poprosil, ať prví výkrut udělám za něho. Otočil na mne prosebně oči a tak jsem uchopil knipl a provedl jeden výkrut doleva a hned druhý doprava. Jarda se šťastně usmíval, převzal řízení a začal provádět přemet. Při jeho tažení nahoru už jsme byli mimo směr, tak jsem mu to opravil, zrovna tak u překrutu a souvraty jsem raději provedl sám. Na přistání byl troch rozrušen, tvrdě narazil do země, letoun vyskočil, ale to už jsem opět držel knipl, opravil chybu a plavně jsme přistáli.

Když Jarda zahlásil přistání instruktorovi, ten na něho zle vyjel, že to nebylo žádné přistání, ale zakopnutí o zem a pak mu vytkl celou jeho akrobacii, kterou pozorně sledoval ze země. Potom se obrátil na mne a začal mne pérovat, že co se hrabu do řízení, že jako "pytel" nemám na řízení co šahat a že jsme ho chtěli oklamat a tak nám oběma zaráží vycházky na sobotu i neděli. Po této události mne přešla chuť dále létat jako "pytel".

Čas od času jsme byli přezkušováni z techniky pilotáže, aby byl přehled o našich kvalitách. Přezkušovala se akrobacie, let podle přístrojů a let po trati – navigační let. Odstartoval jsem s instruktorem Jirkou Keslem do zóny k přezkoušení z akrobacie. Na let jsem se celkem těšil, alespoň ukáži instruktorovi, jak to umím. Nastoupali jsme potřebnou výšku 1500 metrů a začal jsem jako obvykle pravidelnými ostrými zatáčkami. Potom následoval komplex - zvrat, přemet, překrut doleva, potom doprava. Dále následoval nácvik nouzového přistání na vyhlédnutou plochu. To se mi celkem zdařilo a tak jsem stoupal na plný plyn do potřebné výšky ještě k procvičení souvratů. Potom si řízení převzal Jirka a předvedl mi, jak bravurně akrobacii ovládá on. Při jednom souvratu motor zakašlal a měl snahu vysadit. Jirka ihned potlačil letoun a nechal motor rozeběhnout. Znovu natáhl příď letounu do strmé výšky na souvrat, když vtom nejvyšším bodě, téměř bez rychlosti, motor se doopravdy naštval a vysadil. Instruktor letounu vybral a pokusil se motor nahodit – marně. Po třetím pokusu vypnul magneta a věnoval se nouzovému přistání na travnatou louku. Dotočil čtvrtou zatáčku, rozpočet měl výborný, ale vtom jsem si všiml, že na trávu vbíhá velké stádo krav.

Přistání na louku bylo nemožné, měli jsme již malou výšku a malou rychlost. Vpravo byl svah s lesíkem, před námi louka plná krav a tak jedině zbývala úzká políčka vlevo. Už jsme se snášeli k zemi, nastal čas na podrovnání. První dotek se zemí se podařil na pevnou půdu, za ním následovalo zorané políčko, to jsme ještě přeskočili, pak znovu na strnisko a skončili v oranisku s letounem nakloněným dopředu. Oba jsme si oddechli, opustili letoun a zkontrolovali především vrtuli. Té se nic nestalo, ani podvozku. Jirka mi řekl ať počkám u letounu, že on půjde zatelefonovat do blízké dědiny na letiště. Tak jsem postával u letounu a navzájem se očumovali s krávami, které zjevně zajímalo co je to za ptáka.

Za chvíli se Jirka vrátil a oznámil mi, že pro nás z letiště přijedou. Asi za hodinu přijelo auto s techniky a velitelem letky. Mechanici brzy zjistili příčinu vysazení ve vadném karburátoru, který celý vyměnili, letoun vytlačili na louku a nařídili místnímu pasákovi ať krávy z louky odežene. Velitel letky si zatím prohlédl celou plochu louky, shledal, že je pro vzlet schopná a tak společně s Jirkou nasedli do letounu. V pořádku odstartovali, provedli nízký průlet a ještě stačili splašit krávy v dědině. Já jsem nasedl s mechaniky do auta a vrátili jsme se na letiště.

Autor povídek pilot Standa Trubák ve třech životních etapách: těsně před vyřazením v roce 1953,
v aktivní službě jako příslušník 1.dvlp Mošnov v roce 1968 a jako čerstvý důchodce v roce 1988.

Výcvik v elementárce se pomalu chýlil ku konci a my se připravovali na další výcvik do pokračovky. Celou tu dobu v elementárce jsme moc volného času neměli. Většinou to byly vycházky jen v neděli, protože v sobotu jsme létali, odpoledne byl úklid a sobotní prohlídka, takže večer neměl nikdo chuť poznávat slasti civilního života.

Na letišti Poprad byly celkem tři možnosti jít na vycházku. buď do města Poprad, nebo prohlédnout si Vysoké Tatry anebo jít každou neděli na odpolední čaje přes pole do nedalekého Svitu. Tam se nám všem líbilo. Těch nádherných pěkných slovenských děvčat, jedna hezčí než druhá. Po stálém vojenském životě jsme si připadali jako v ráji, obzvláště, když jsme poznali, že i tyto pěkné děvuchy mají o nás zájem. Dodnes mi není jasné, že se tam nikdo neoženil, aspoň co já vím.

A tak jsme v prosinci 1952 sbalili fidlátka a vlakem jsme se přesunuli na letiště Piešťany...

Obsah © Svaz letců Příbor, z. s. | Design & grafika © Pavel Šenk